František Koukolík - Jak si lidé hrají?

13. července 2013 v 18:38 | hamil1 |  Kníhy, které mne zaujaly
Již delší dobu mi ležela v knihovně publikace Františka Koukolíka Jak si lidé hrají? Konečně jsem se dostal k jejímu přečtení. Škoda, že jsem to neudělal již dříve. Jedná se totiž o nesmírně zajímavý titul, který člověka nutí číst pomalu, pozorně a přemýšlet o tom co právě čte. Chvílemi jsem se přistihl, že nečtu, ale přemýšlím o právě přečtené větě či odstavci.


Hned po otevření padl můj pohled na podpis autora. Vzpomínám si, že knížku jsem kupoval v prodejně Českého rozhlasu brzy po autogramiádě Františka Koukolíka, která se konala 1. října 2009. Patrně podepsal nějaké do zásoby a tak se šťastným řízení osudu jedna podepsaná dostala ke mně. Mám ve zvyku používat účtenky jako záložky a na účtence je datum nákupu 8. 10. 2009. A vida. Zároveň jsem koupil ještě publikaci Stopy na měsíci, takže hned mám tip na další četbu.

Knížka Jak si lidé hrají? obsahuje témata, o kterých František Koukolík hovořil na dnes již bohužel neexistující stanici Leonardo Českého rozhlasu. Zde jsou však doplněna a rozšířena.

Pro mne nejzajímavější bylo téma, které se objevuje ve více kapitolách - iracionalita a stupidita.
My lidé se obecně považujeme za bytosti racionální. Skutečnost je však jiná. Racionality je v našem jednání málo a jednáme spíše citově, myslíme magicky a pokud nemyslíme magicky jsme iracionální až stupidní. Po přečtení této knížky bohužel nemohu jinak, než dát autorovi zapravdu. Zde jsou některé názvy podkapitol k iracionalitě:
  • Poslušnost. Lidé poslechnou i když vědí, že jejich poslušnost bude mít pro jiné lidi ničivé až katastrofální důsledky.
  • Konformita. Pokus, ve kterém se zkoumalo chování dobrovolníku, rozdělených na dozorce a vězně musel být předčasně ukončen. Dozorci tak propadli své roli, že se chovali jako dozorci v koncetračním táboře a hrozilo riziko vraždy.
  • Myšlenkové chyby. Ignorujeme důkazy, které jsou v rozporu s naším názorem, případně je zkreslijeme.
  • Vytváříme neexistující souvislosti.
Naše rcionalita je omezená protože: "Svět je složitější než bychom si přáli. Ať uděláme v nejlepší vůli cokoli, svět nás přesahuje." (str. 66).

O stupiditě. Stupidita je opakem moudrosti. Není to nadávka ani příznak duševní retardace či degenerace měřitelná poklesem IQ. Stupidita je nezávislá na výši IQ. Stupidita není nevědomost. Stupidita není omyl. Stupidita je dána zhroucením zpětné vazby mezi prostředím a chováním.

Dalším mimořádně zajímavým tématem jsou deprivanti. Jsou to lidé bez citu a svědomí. Snadno podvádějí, lžou a zneužívají druhé lidi. Když někomu ublíží, nemají pocit viny ani špatné svědomí. Zákony jsou jim lhostejné a často se chovají kriminálně. Na osazenstvu věznic je jejich podíl 20 - 50 %. V běžné populaci postihuje tato porucha 3 - 4 % mužů a asi 1 % žen. Podle autora knihy má tato antisociální porucha osobnosti jednak příčinu genetickou a jednak zejména citovou deprivaci v dětství. Část jich páchá násilnou kriminální činnost, ale významná část se násilně nechová. Provozuje tzv. kriminalitu bílých límečků. Často jsou to lidé s vysokým IQ a mohou být široce vzděláni. Jejich základní potřebou je moc a často také hromadění majetku. Je to stav, který je často předurčuje k politické kariéře.

Shrnuto a podtrženo: výborná knížka, která rozhodně stojí za přečtení.

Pár citátů:

"Když se dívám na pražské ulice ucpané auty, v nichž často sedí jediný člověk, napadá mne, že termiti by problém vyřešili lépe." Kapitola Iracionalita, str. 44.

"Je nutné vědět, že přibližně jeden člověk ze sta nemá srdce ani svědomí." Kapitola Deprivanti, str. 96.

"Jestliže možnost trestat parazity vymizí, kooperace se zhroutí." Kapitola Fjodor Michajlovič, str. 104.

"Jestliže se nějaký podnět dostatečně dlouho opakuje, začnou na něj neuronální systémy odpovídat daleko menší aktivitou, "zvyknou si". Je vysoce pravděpodobné, že právě tato vlastnost nervových systémů zabraňuje dosažení ráje. Po nějaké době ho přestanou rozlišovat. ... Nedá se nic dělat: nervové systémy jsou nástroje na určování změn, nikoli na setrvalý stav." Kapitola Náboženství, str. 148.

"Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu." Kapitola Propaganda, str. 154.

"Dokonale úspěšný propagandista se pozná podle toho, že ani v případě katastrofy cíl propagandy nepozná, že k ní došlo, a věří tomu, co se mu povídá." Kapitola Propaganda, str. 155.

"Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité vědět, komu média patří, kdo a za co je platí, co tím sleduje, kde chce "lidi mít". ... Měli bychom vědět, že média stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy, často ale vůbec nic." Kapitola Propaganda, str. 162.

"Každý politik lže i tehdy, mluví-li pravdu. ... užívá lež a pravdu jako kontinuum, jehož smyslem je dosáhnout, udržet nebo rozmnožit moc." Kapitola Propaganda, str. 164.

"Lidé přeceňují události, které nastávají s nízkou pravděpodobností, a nedoceňují události, které nastávají s pravděpodobností vysokou." Kapitola Válka, str. 177.

"Obvykle po desítkách let a po katastofách, jejichž rozsah si nikdo neuměl předem představit, se veřejnost dozví, jak často byl duševní stav jejich milovaných vůdců takový, že vyžadoval okamžitý psychiatrický zásah a znemožnění přístupu k moci." Kapitola Válka, str. 178.


Rok vydání: 2009, počet stran: 184
Nakladatelství: Radioservis
Edice: Leonardo
ISBN: 978-80-86212-56-2
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama